Th ink

Já už zase píšu? Je to možné?

28. března 2018 v 11:27 | M

Když jste dříve psávali alepsoň jednou do týdne, přijde na Vás po několikaměsíční odmlce nostalgický chtíč udělat to znovu. Zvláště, když máte pocit, že něco potřebujete říct, ale nikdo Vás zrovna neposlouchá. Nebo víte, že ho to nebude zajímat. Nebo to nebudete umět vyjádřit nahlas. Někdy to ale nelze ani slovy...

Po opravdu dlouhé době sedím v klidu a soukromí sama u počítače se sluchátkama v uších (které se ukájí emotivní melodickou hudbou) a zamýšlím se nad sebou a svým životem. A když tak přemýšlím a píšu, říkám si, že mi to vlastně chybělo. Ta občasná sebereflexe, dalo by se říci, že tohle psaní myšlenek je určitý typ psychoterapie. A není třeba se projevovat pouze zde - nemyslím na internetu, lze to psát jen tak na papír do šuplíku. A taky s sebou stále už několik let nosím vždy v batůžku sešit a tužku, protože nikdy nevíte, co Vás kdy může napadnout.

Někdy je třeba si dát myšlenky do kupy nebo se jen tak vypsat, když Tě do toho tlačí Tvůj aktuální stav a pocit. A je fajn si to pak ještě několikrát přečíst a uvědomit si, jak na tom vlastně momentálně člověk je. Včera večer jsem právě měla ten záchvěv a jen tak jsem rozklikla svůj zapomenutý blog (záměrně zapomenutý, bylo nutné do něj přestat psát, a nakonec jsem zjistila, že jsem přestala psát úplně, ale kdyby to někoho zajímalo... www.non-exception.blog.cz ).

Je jaro a naše mozky se probouzejí. Já se ten svůj však snažím trochu ztlumit a ani netuším proč. Táhne mě to jinam a čím dál víc přemýšlím nad tím, co mi to vlastně způsobuje. Mám v hlavě pořád tolik nápadů, které potlačuju a nedávám jim prostor pro rozkvět. Ty jednodušší nápady pro olehčení situace a zpříjemnění dne jdou samozřejmě snáze uskutečnit. Zvláště když k tomu máš ještě někoho, kdo to dozajisté cítí úplně stejně, ale je na tom ještě hůř s fungováním motivace, vůle a ovládáním chtíče.
Samozřejmě se cítím být v pohodě, i když vím, že je to určitý typ závislosti, se kterou já už se potýkám několik let. Ale určitě to nikdy po tom se mnou nebylo horší než při sebepošozování. To jsem byla úplný pubertální zdeprimovaný mimoň. Ovšem ten blok závislosti z hlavy nevymizí. Nejsem si jistá, ale dle vlastních zkušeností a zkušeností s lidmi, které jsem za celý svůj život potkala si myslím, že život je jedna velká závislost, kterou se člověk buď naučí nebo nenaučí ovládat. Můžeme si vybrat závislost prospěšnou pro zdraví, pro kariéru, pro radost, pro lepší pocit, nebo celkově neprospěšnou jak pro tělo, mysl i pro okolí. Jak to ale hned na začátku poznat, že je to ta správná závislost? A jak máte vědět, že Vás to změní? Jak Vás to změní? Někdy Vám to dokáže udělat takové změny, o kterých ani sami nevíte a uvědomíte si to až po nějaké době. Psychika dokáže člověka poměrně kvalitně ničit, když se s ní nenaučí zavčasu pracovat. Věřím však, že nikdy není pozdě. Jen sil pomalu ubývá, pokud se člověk není schopen pořádně chytit příležitosti a vytrvat.

Konec s poučkami, o kterých přemýtám a myslím si, že jsou správné. Je toho spousta, co potřebuji říci, ale na to už bude nutné vytvořit další články.

Musím si toho ještě hodně urovnat v hlavě. I když momentálně v práci strávím prakticky celých osm hodin psaním na počítači, nesmí mě to odradit od občasného sezení u počítače i doma. Musím se zase trochu vypsat. Uspořádat ta slova prvně na papír (na monitor) a pak se třeba trochu protřídí i v mé hlavě.

Je třeba hledat pozitivní energii. A v tomto slunečném dni by to mohlo jít, ne?

(Až teď je ten moment, kdy by měl být spuštěn tento příjemný hudební počin:)

Prapodivné pocity

2. února 2016 v 13:44 | M
Podávala jsem balon při voljebale. V momentě, kdy jsem se dotkla balonu, jako by mi někdo něčím ostrým provrtal břicho na pravé straně skrz naskrz; jako by mi kulka prolétla břichem a vyletěla ven zády. Ještě pár sekund po tom jsem byla jako omráčená. A pak? Jako by se nic nestalo.

Včera jsem si zapálila cigárko. Při prvním potáhnutí, jako by mi zamrzly nohy, necítila jsem je, ale přesto jsem šla dál. Zase na pár sekund jako omráčená, jako bych se koukala na film a při tom nepoužívala aktivně žádnou část těla. A pak? Jako by se nic nestalo.

Spala jsem se svým mužem. Ráno jsem se probudila, až po nějaké době jsem si na to vzpomněla. Ale pamatovala jsem si jen konec. Žádný průběh, jako by neexistoval. A pak? Jako by se nic nestalo.

Přečetla jsem asi polovinu knihy. Trvalo to tak dvě hodiny. A pak jsem koukla na hodiny. Uběhla teprve půlhodinka. A pak? Jako by se nic nestalo.

Dějou se mi divný věci.
Snad není to tak přeci špatný.
Dám si radši vína deci.
Snad je můj mozek ještě zdatný.


Lidi jsou svině, děvky a feťáci

27. ledna 2016 v 13:52 | M
Představ si...

Jdeš do hospody. Popovídat si, pobavit se, dát si pivko. Po dlouhcých osmnácti dnech abstinence si říkáš, že bys to s chlastem radši neměla přehánět. - Jo, tak to určitě. Už přede mnou stál panák. Ve vidlákově to prostě jinak nejde.
A pak další.
další.
Pak přišel další chlápek, tak nám objednal.
Ok, děkuji. To by stačilo.
Jelikož se na vesnicích zavírá poměrně brzy (třeba o půlnoci), obyvatelé těchto vidláckých oblastí jsou nuceni jet někam do vedlejšího města, kde jsou nonstopy a bary. A tak jsme jeli. Já a další tři chlapi po čtyřicítce (jeden z nich - přítel mojí mámy, zbytek - jeho kamarádi). Doufala jsem, že bude sranda, že se s někým seznámím, zatančím si a podobně.

Špek. Bar. Hudba. Zatočila se mi hlava.
Naštěstí si toho jeden z nich všiml. A tak jsme se šli projít. Skončili jsme v nekuřáckém baru. Znesvětila jsem tam záchody, opravdu mi nebylo dobře. Tušil, že se mnou asi nebude řeč, a tak šel sám na bar. Mezitím poprosil partu kluků, ať mě případně rozveselí. Myslel si snad, že mám chuť se bavit s týpečkama s rovným kšiltem. Jeden z nich kolem mě prošel na záchod. Když se vrátil, začal konstatovat. Děvka. Dědek. Šlapka. Fetka. ...
Tak jo. To mě vážně nepotěšilo.

Za pár dní se dozvídám, že můj pan "zachránce", který mě vzal na procházku a v nekuřáckém baru mi koupil čaj, aby se mi udělalo lépe, povídá svým kamarádům v hospodě v již zmíněné vesnici věci typu "je fakt dobrá v posteli".

Řekněte mi, co je špatně?
Člověk si dá pár panáků a pár šluků a najednou je z něj feťák a děvka. Přitom jsem se chtěla JEN pobavit a zatancovat si. Zamrzí, když nevinnou holku, co touží po troše zábavy, lidi odsoudí jen za vzhled. Tolik jsem se těšila na Moravu, že se konečně zase odvážu a budu se mít s kým bavit. A pak skončím takhle.
Holky pijou proto, aby se cítily svobodně. Ale druhý den se o sobě dozvídají věci, o kterých se jim ani nesnilo. Lidé jsou svině. Prostě potřebují někoho ponížit, roznést špínu, nebo se pochlubit něčím, co se nestalo. Nebuďte jako lidé.

Nepiju

18. ledna 2016 v 16:27 | M
Nepiju.
No vážně. Nedělám si prdel.
Já vím, že mi to nikdo nevěří. I ti, co mě neznají určitě tuší, že chla... eeh...chci říct... občas si ráda dám pár kousků. Čehokoliv.
Jsem "čistá" už déle než čtrnáct dní. Ano, mám chuť se zabít, když mě chce někdo vytáhnout na pivo (až na to, že mě nikdo na to pivo nechce vytáhnout; měla bych se vrátit na Moravu, ať mám větší depresi a motiv). Ovšam ta moje "abstinenční čistota" je poněkud nemalou vrstvou pošpiněna spoustou veselého kouře.
Ano, hulím.
Špeky.
Brčka.
Bonga.
Dýmky.
Sušenky.
Šlukovky.
Sucháče.
A ty další kraviny. Však to znáte.
A co jako? Stounr grls jsou prý v kurzu. Proč to vůbec říkám? Jsem přece zadaná, ne? Asi jo. No, ale co kdyby náhodou? Hm?
Už mi dochází, proč mi tak chybí chlast. Nejen, že pivo chutná tak skvěle. Hlavně Kozel 11°. A rum. A jablíčko. Che Guevara je taky fajn. No a ani Radegast není vůbec špatný. Svijany jsou ale lepší. Ale taky je ten alkohol parádně omamný. Člověk je pak veseloučký, povídavý (a že já to zrovna potřebuju, že?), milý, bláznivý, trochu mimo, podnikavý, vynalézavý, přátelštější, společenštější, unavenější, vztahovačnější, povolnější,... Moment! Tady bych to radši ukončila.
Myslím, že moji milí Brand New mají kousíček pravdy, když zpívají, že "every girls drink for free".


Návrat

16. ledna 2016 v 15:08 | M

Návrat
Závrať

Dokáže na chvíli
změnit můj svět

Mám jít tam
anebo zpět?


 
 

Reklama